Skip to content

Spečené valy

25.2.2010

Nejen hroby, nejen písemné památky a kultovní doklady mají své slepé uličky. Také ve věci zdánlivě tak prozaické, jako je výzkum pravěkých sídlišť, zanechal romantismus své stopy; také tady jsou náměty, které kdysi byly na denním pořadu a dnes už je znají jedině ti, kdo se zabývají dějinami vědy. Povšimněme si jedné pozoruhodné pověry, která se objevila při výzkumu hradišť a po řadu desítiletí zaváděla archeology celé Evropy, byla projednávána v četných diskusích a polemikách a vedla někdy až k vytřídění samostatného typu hradišť. V minulém století bylo totiž převážně zvykem dělit hradiště podle způsobu zbudování valů (nikoli podle časové a kulturní příslušnosti, protože o těch věcech se skoro nic nevědělo). Tak byla rozeznávána hradiště s valy kamennými a hliněnými, ale často i třetí skupina – hradiště s valy spečenými. Co tento pojem znamenal?

Při bedlivějším průzkumu hradišť se tu a tam přicházelo na případy, kde kamení a zemina ve valu byly silně poznamenány žárem, někdy tak silně, že písek a kámen se na povrchu tavily a získávaly jakoby sklovitý, struskovitý povrch, nebo se dokonce slévaly v šedou či červenohnědou struskovitou hmotu. Takovým valům se říkalo spečené. K jejich samostatnému vytřídění a sledování přispěla především myšlenka, že ke spékání docházelo záměrně, že to byl svérázný druh opevňovací techniky, sloužící ke zpevnění nasypaného valu.

Idea „spečených valů“ se patrně zrodila ve Velké Británii. Zde bylo spečení pozorováno už v 18. století, zejména na vysoko položených pravěkých opevněních ve Skotsku. Informace o těchto „skleněných zámcích“ (v Anglii se pro ně ujal název „vitrified forts“, který starší čeští autoři překládali jako „škvárovité hrady“) k nám jako většina tehdejších archeologických informací pronikaly přes Německo, zprostředkovány jednak překlady anglických prací (to byl zejména starožitnický cestopis T. Garnetta Cesta skotskou Vysočinou a částí Hebrid, vyšlý ve Vídni 1825), jednak vlastními objevy, které se v Německu pochopitelně v důsledku zahraničních poznatků začínaly také množit.

I v Čechách se během doby objevilo několik desítek lokalit, které byly označeny jako hradiště se spečenými valy – většinou jen proto, že někde v jejich opevněních bylo náhodně nalezeno pár kousků struskovité hmoty či vypálené hlíny; ovšem ani „nejlepší“ z těchto lokalit nemůžeme označit za nějaké skutečné „sklovité hradby“ – spíše jde o častější výskyt strusky a žárem poznamenaných kamenů.

„Pustá ves“ u Bukovce

Prvním nalezištěm spečených valů v Čechách se stala výšina zvaná Pustá ves (jindy také Holý nebo Ovčí vrch) u Bukovce nade Mží, dnes už součást čtvrtého obvodu města Plzně. Hrabě Kašpar ze Šternberka, známý přírodovědec a zakladatel Národního muzea, sídlil na poměrně nedalekém zámku Březině u Radnic, a protože se zajímalo výskyt nerostného bohatství, uhlí a rud (měl na svém panství několik dolů), dával svými báňskými odborníky sondovat v širokém okolÍ. Tak se stalo, že v létě 1836 přišli šternberští horníci i na návrší u Bukovce; nenašli tu železnou rudu, ale jen struskovitě spečenou hlínu mělce pod zemí. Při zájmu o železo ji ovšem sebrali. Šternberk se zabýval nejen přírodou, ale také dějinami a starožitnostmi a pojem spečených valů, objevující se odnedávna v německých archeologických spisech, mu zřejmě nebyl cizí. Podobné zájmy měl i profesor pražské polytechniky F. X. M. Zippe, spravující mineralogickou sbírku Národního muzea. Ten ~e věci ujal a příštího roku (v září 1837) přednášel o bukoveckých spečených valech na sjezdu německých přírodovědců a lékařů, který byl ze Šternberkovy iniciativy svolán do Prahy.

O Bukovci najdeme zmínku i v rukopisných materiálech, které si počátkem čtyřicátých let chystal pro knihu o českých hradištích nestor naší tehdejší archeologie Matyáš rytíř Kalina z Jathensteinu. Ten však nesdílel názor o záměrném spečení, který se v Evropě teprve začínal šířit. Souhlasil se Zippem, že ke spečení došlo přímo na místě, ale neuvažovalo opevňovací technice, nýbrž naopak o možnosti uměle založeného požáru, kterým byly dřevěné hradby včetně svých pod povrchových částí zničeny. Kalinova práce o hradištích zůstala bohužel nedokončena, ale v téže době se obrací zájem ke spečeným valům i v sousedním Německu a Bukovec se objevuje v tamních pracích, ve zprávě C. B. Cotty o spečených valech v Čechách a v Lužici, nebo v Preuskerových Pohledech do pravěku vlasti.

Z českých autorů se k této záležitosti vrátil opět Antonín Vánkomil Maloch, jičínský středoškolský profesor, když vydal roku 1855 svou práci Slovo o předhistorických náspech v Čechách. Také on dává přednost názoru, že spečené valy vznikly spálením hradeb při dobytí hradiska, čímž se prý vytvořila škvárovitá hmota, táhnoucí se ve směru původní hradby. „Jen tímto způsobem,“ dodává Maloch, „dají se rozumně potahmo k dějepisu škvárovité hradby vysvětliti.“ Otázku, komu tato hradiska patřila, zodpovídá Maloch zcela v duchu Preuskera i jiných německých romantiků té doby:

„Všecky … škvárovité hradby, cokoli jich v Čechách nalézáme, bez výminky celtickým Bojům přičítati musí se.“ Oblíbenost Keltů v evropské archeologii kolem poloviny 19. století byla taková, že jí podléhali téměř všichni badatelé. I náš nejvýznačnější archeolog té doby, Jan Erazim Vocel, prosazoval Kelty – pokud šlo o nálezy podle jeho soudu starší než slovanské – natolik, že mu to někdy bylo vytýkáno. Na Bukovec upozornily Vocela zejména zprávy, které archeologickému sboru Národního muzea zasílali různí amatérští zájemci. V květnu 1863 tu byla čtena zpráva Františka Olbrichta z Teplic, který si udělal starožitnický výlet do jižních Čech a popsal i „škvárovitý les“ u Bukovce; podotýká však, že „skutečně škvárovité kameny jsou jen na západní části nad říčním údolím, na jižní straně jest propálená křidlice a u vchodu tohoto výběžku nespálená země“. Podrobnější byla zpráva studenta Jana Šobra, kterou otiskly Památky archeologické 1864. Šobr popisuje cestu z Plzně na severovýchod „kolem velkolepého pivováru“ ke vsi Doubravce a Bukovci. „Nedaleko za vsí na sever výšina náhle se níží a opět vystupujíc tvoří dosti značný výmol, který odnedávna přepažen jest viaduktem české západní železnice … Východně od trati nedaleko od výše jmenovaného výmolu jest ona starožitná památka.“ Val podle jeho popisu měl podobu několika kup spálené hlíny, asi dvě stopy (přes půl metru) vysokých.

Z těchto zpráv vycházel Vocel, když psal svůj Pravěk země České: v prvním díle (1866) je kapitola o „keltických ohradách“ a v ní i zmínka o bukoveckých spečených valech, připsaných – jak vidno – opět Keltům (třebaže, jak dnes můžeme soudit, pochází hradiště ze starší doby železné a znovu bylo užíváno slovanským obyvatelstvem v době hradištní). Ale u Vocela je Bukovec už jen okrajovou záležitostí. Intenzívní výzkum hradišť v padesátých a šedesátých letech, soustředěný na půdě archeologického sboru Národního muzea, přinesl mezitím poznání řady nových, zajímavějších lokalit.

Kněží hora u Katovic

Badatele Vocelovy doby upoutala především Kněží hora. Velkolepé hradiště s několikanásobnými, až 3 m vysokými valy, rozložené na lesnaté výšině nad řekou Otavou, objevil pro archeologii profesor Zippe. V Kalinových písemných přípravách ke knize o hradištích, o nichž jsme se už zmínili, najdeme Zippeovu zprávu o tomto objevu z doby kolem r. 1840 (psanou ovšem německy, jak bylo tehdy obvyklé).

„Nedávno,“ píše Zippe, „jsem objevil spečený val z předhistorické doby, podobný onomu u Bukovce v Plzeňském kraji. Nalézá se na Katovické hoře na Otavě jednu míli západně od Strakonic. Hora je skoro kuželovitá a spadá na různých stranách, zejména k řece, velmi strmě, jen na straně severní zvolna přechází v plochý hřeben. Rovný vrchol tvoří téměř oválnou plochu o průměru 50-70 sáhů (přibližně odhadnuto), porostlou zcela drnem a křovím. Na několika místech, kde jsem svým kladívkem – jediným nástrojem, který jsem měl s sebou – strhl drnovou pokrývku až na kámen, zjistil jsem, že kámen je spečený. Na severní straně, kde kopec spadá mírně, vyskytuje se několik přímých souběžných valů s příkopy mezi nimi, zřejmě k silnějšímu opevněnI této snadněji přístupné části.“

Zpráva však zapadla v Kalinově pozůstalosti a teprve později, v padesátých letech, se hradiště stává známým. Profesor Vocel se r. 1858 vypravil do Strakonic se svým synem, aby v doprovodu katovického kaplana vystoupili na Kněží horu, jejíž opevnění na něj udělalo hluboký dojem. Příštího roku přednášel v Královské české společnosti nauk o těchto „pozoruhodných, ze škvárových slitků a zeskelněných kamenů budovaných valech“, podobných skotským a lužickým. Tak zajímavé hradiště zasluhovalo podle obecného mínění zvýšené pozornosti, „pročež odebral se k žádosti musejnÍho archeologického sboru p. konservator Beneš do Katovic, aby pře památné tyto valy blížeji prozpytoval a nákresy jich shotovil“. František Beneš, jak podle jeho zprávy uvádí Vocel ve svém Pravěku, opět konstatoval, že valů je několik, soustředil však pozornost na nejvýše položený vnitřní val z velkých spečených kamenů. Na základě vlastních vykopávek sestrojil podrobnou hypotézu, jak takový val vznikal.

„Nalezlo se totiž, že krušce spečeniny obaleny byly silnou vrstvou písku, v němž zrnka křemene převládají, a že vlastně jen písek se spekl a žár toliko drobnější kusy kamene zasáhl, kdežto velké kameny, ve škvarách pískových vězící, jen na povrchu podobu svou změnily. Dále jde na jevo, že hradba ta po vrstvách byla zdělána: když totiž nejdolejší kupa čili vrstva kamenů pískem byla hojně obsypána a dřívím obložena, zapálila se hranice dřev a prudký oheň se tak dlouho rozněcoval, až povrch vrstvy kamenné, zvláště pak boky její ve škváru se proměnily, tak že rozpuštěná horoucí látka po bocích dolů tekla, skuliny a mezery hráze zacelujÍc. Na to naházeno kamení druhou vrstvu tvořící, kterážto podobným způsobem byla spečena, což se i se třetí nanesenou kupou kamenů stalo, tak že konečně celá ohrada jako z kovu ulitá se spatřovala, čímž příkré boky valů nejen pevnosti nabyly, nýbrž i tak snadno slezeny býti nemohly. Prudkým žárem množství dřev požírajícím bylo tedy nahraženo vápno kameny spojující, kteréhož, jak ze všeho jde, stavitelé kamenných valů ještě neznali.“

Do sbírek Národního muzea se dostalo několik vzorků spečeného materiálu z Kněží hory: poprvé, když tam kopal Beneš, podruhé, když strakonický okresní tajemník August Česlav Ludikar napsal Vocelovi, že jeho plánek hradiště otištěný v Pravěku podle Benešovy kresby není správný, a při novém vyměřování sebral vzorky pro muzeum. Ale ani jeho, ani později vzniklé plánky nebyly přesné, žádnému se nepodařilo bez geodetických přístrojů zachytit složitý tvar opevnění na Kněží hoře.

Zájem o toto hradiště, osídlené podobně jako Bukovec ve starší době železné a pak slovanské (nikoli tedy keltské nebo keltsko-markomanské, jak se říkávalo), stejně jako zájem o spečené valy vůbec, vyvrcholil Vocelovým Pravěkem země České (1868) a téhož roku vyšlou prací o Spečených valech v Čechách od J. E. Fodische; od té doby upadá. Vyrojily se sice u nás i jinde různé teorie o původu spečených valů – kromě těch už zmíněných se hovořilo např. o produktu sopečné činnosti, dokonce o novodobém vzniku v důsledku mnohaletého pálení svatojanských ohňů. Ale kritičtějším badatelům se zdálo, že tyto romantické a z neznalosti pramenící výklady lze nahradit řešením prozaičtějším a věrohodnějším. Jeden směr řešení ukázaly vykopávky na Svákově.

Svákov u Soběslavě

Také tato poloha, ohrazená valy dosud místy až 6- 7 m vysokými, na návrší nad Lužnicí, byla známa už téměř od počátku výzkumu českých hradišť. Poprvé o ní psal v Památkách archeologických 1860 a 1861 soběslavský rodák Karel Špaček, posluchač Vocelových univerzitních přednášek, a už tehdy padla zmínka o spečených valech. Tak je uvedl i Vocel v Pravěku. Zajímavější však je, co o Svákově píše v roce 1883 v Památkách Jindřich Rychlý (kterého známe už ze souvislosti s obětními kameny).

Rychlý se pustil do vykopávek na Svákově na podzim 1880, aby zjistil něco bližšího o povaze spečených valů. „Skoumal jsem,“ píše, „temeno valů škváry hojně pokryté, až po delším hledání uhodil jsem na místo, kde tak velký se nacházel škvár, že jsem jím silnou svou železnou holí, kterou při archeologických výletech vždy s sebou beru a co nejlépe doporučuji, ani dost málo pohnouti nemohl. Poněvadž se i v popise shora vzpomenutém neuvádějí valy na Svákově jinak než jako spečené, domníval jsem se vším právem, že mám nyní nejlepší příležitost o tom se přesvědčiti.“

Nařídil svým kopáčům vyvalit zmíněný obrovský balvan strusky a ukázalo se, že vyplňoval kotlovitou dutinu asi 2 metry v průměru a metr hlubokou, vydlážděnou přepáleným kamením; na západní straně dutiny se objevily zbytky železné rudy. Pod dlažbou byla ještě vrstvička dřevěného popele. „Z okolností a příznaků uvedených brzy jsem zpozoroval, že představuje neckovitá dutina pec, plocha dlážděná, vodorovná že bylo topení, a vše dohromady že nemohlo míti ondy jiného účelu a nebylo k ničemu jinému než k tavení rudy železné.“ Rychlý hledal otvor, kudy mělo železo z pece vytékat, našel však pouze rourovitou dutinu běžící kolmo do hloubky k základně valu. Postupovali podle ní dolů, ale teprve v šestimetrové hloubce zastihli její konec; poslední metr byl vyplněn popelem. Celou pec pokládal Rychlý za mladší, dodatečně vsazenou do valu.

Na jiných místech neměl možnost kopat, ale pozoroval,. že téměř celé valy jsou pokryty silnou vrstvou škváry. Považoval svá zjištění za oprávnění k závěru, že na Svákově nejde o žádné spečené valy, nýbrž o opevněnou železářskou osadu s rozvinutou výrobou.

schematický průřez valem se železářskou pecí na Svákově podle Rychlého a Irmlera: P – pec se struskou, v- otvor pro vhánění vzduchu, p – popelník, x – oddušniny, h – hlinitá vrstva značící původní povrch valu před zbudováním pece

Od té doby se Rychlý o výklad spečených valů nijak nezajímal, ale téměř po dvaceti letech (1900) se k nim na stránkách Památek archeologických opět vrátil. Musel odpovídat na námitky těch, kdo nechtěli jeho řešení přijmout: konzervátora Ludvíka Šnajdra, který mu vytkl neznalost metalurgické techniky, nebo J. N. Woldřicha, jenž se několikrát angažoval pro jihočeské spečené valy a nyní odmítal jeho domněnky. Aby se vyhnul výtce neznalosti, vyžádal si tedy Rychlý znalecký posudek.. Jeho autorem byl A. Irmler, který nabyl bohatých zkušeností jako správce hutí, zejména u smutně proslulého „krále železnic“ Stroussberga v Holoubkově na Zbirožsku. Irmler vyložil vydlážděnou prohlubeň v povrchu valu jako dýmařskou („vlčí“) pec k přímé výrobě kujného železa s umělým přívodem vzduchu.

Co tomu říká moderní výzkum? R. Pleiner v knize o počátcích slovanského železářství (1958) soudí, že Rychlý a Irmler měli v zásadě pravdu, i když se dnes už celá záležitost nedá dokonale ověřit Jenom se zdá, že k výrobě železa tu došlo až po ukončení vlastní obranné funkce hradiště, tedy dosti pozdě – snad až počátkem středověku.

Svákovský případ ukázal možnost, že „spečený“ materiál na valech nebo v nich může souviset s činností odlišnou od opevňování nebo také vůbec nemusí mít nic společného s hradištěm časově ani funkčně. To je důležité, protože většina našich spečených valů byla klasifikována na základě ojedinělých nálezů vypáleného či struskovitého materiálu povrchovým sběrem. Konečně někdy není vyloučeno, že ke klasifikaci mohlo dojít i omylem, např. záměnou. kamene zbarveného přítomností železné rudy za kámen vypálený ohněm apod. Těmto poznatkům odpovídalo i stanovisko archeologů ke spečeným valům. Ještě Woldřich, Jelínek i Píč přijímali v zásadě staré představy o vypalování jako fortifikační technice, ale už Ludvík Šnajdr uvažoval spíše o možnosti vzniku při požáru dřevěné hradby, tak jako kdysi Kalina. S ním souhlasil L. Niederle i jiní mladší badatelé a E. Šimek po první světové válce prohlašuje přímo, že v Čechách neznáme valy úmyslně spečené, o nichž snad lze hovořit ve Skotsku či ve Francii.

Když se navíc časem zjistilo, že spečeniny či vypálenou hlínu a žárem poznamenané kameny – nejspíše jako důsledek požáru hradby – lze najít ve valech většiny hradišť, ztratily svou výjimečnost a zajímavost původní „klasické“ lokality spečených valů – kromě jmenovaných ještě např. Hrad u Litoradlic, Hradiště u Sousedovic na Strakonicku, Vladař u Žlutic, Zámek u Podražnice v jihozápadních Čechách, Šance u Březnice (tedy zejména halštatsko-laténská hradiště jižní poloviny Čech).

Jen jedno zůstalo, pro které boj o spečené valy ještě neskončil.

Kozel u Hostimi – poslední spor

V našem století už o spečených valech jako o problému nemluví nikdo. Tato skupina zmizela z moderní klasifikace hradišť potichu a bez obtíží. Přece však ještě po druhé světové válce došlo k jedné diskusi, jež se rozvinula kolem tohoto starobylého námětu. Kozel je jméno vápencové ostrožny nad soutokem Berounky a potoka Kačáku či Loděnice poblíž Srbska na Berounsku. Ve slovanském období (hlavně v 9.-10. stoL) tu existovalo hradiště, opevněné dvěma valy, z nichž vnější je obyčejný, zato vnitřní, přetínající ostroh na nejužším místě a dosahující místy až metrové výšky, byl označován jako spečený.

Hradiště bylo objeveno poměrně pozdě – teprve roku 1877 na ně upozornil dr. Štěpán Berger, majitel sousedního statku Sv. Jana pod Skalou (jeho jméno je spojeno s poznáním slavného Hradiště u Stradonic). Jiní tehdejší archeologové Berounska, M. Lüssner a B. Jelínek, napsali o Kozlu články do vídeňských odborných časopisů, první 1882 a druhý 1894. Jelínek měl ještě to štěstí, že mohl prohlédnout vnitřní val dříve, než byl částečně rozebrán na stavby ve vsi. Zjistil, že val je složen z hlíny, jílu, křemence a písku a že tyto složky byly vypálením spečeny (na to stručně upozornil už Lüssner). Vrstva se táhla nepřetržitě celým valem a ukazovala všechna stadia vypalování, které bylo nejsilnější při povrchu. Jelínek, který si odnesl vzorky všech vrstev valu do své sbírky, byl přesvědčen, že tu jde o další doklad typických spečených valů.

Nejbližší z bílých vápencových útesů nad Berounkou v pravé polovině snímku zakončují svým srázem plochu slovanského hradiska se "spečenými valy" u Hostimi.

Aktivní zájem o hradiště na Kozlu však nikdo ze starších archeologů neprojevil. Mnohem později, když ‚ostroh začal být stravován vápencovým lomem, došlo k průzkumným akcím. Archeolog-amatér a sběratel F. C. Friedrich se zabýval zkoumáním Kozla již v letech 1926-27 a pak hlavně 1946. V téže poválečné době pracovník Státního archeologického ústavu František Pro šek také prohlédl a popsal spečený val. Ale názory obou nezávisle pracujících archeologů se různily. Zatímco Prošek soudí, že jde o náhodné spečení, Friedrich prohlašuje hostimský val za klasickou ukázku spékání záměrného. Z jeho podnětu dochází k poslední diskusi o tomto námětu.

Friedrich uvedl, že val je prostoupen kompaktní šedou spečenou hmotou, která je strukturou hodně podobná koksu, značně pórovitá. Ta se někde mění v červenou díky množství železa. Těleso valu samo o sobě tvoří hlína a písek s kameny a stopami dřeva dubového a smrkového. Dřevo však podle jeho soudu nemohlo vyvolat potřebný žár; Friedrich předpokládal, že k vypálení bylo užito dřevěného uhlí, jímž byly vrstvy hlíny, kamene a písku prokládány.

Prošek však zjistil, že spečená hmota není jednotná: kotlovité prohlubně ve valu jsou vyplněny šedou struskovitou hmotou, kdežto hlína okolo nich je vypálena do červena. Šedá výplň prohlubní je tvořena kusy hornin, které přepálením ztratily původní ráz, ale ze zbytků lze soudit na slepence a pískovce, obsahující větší množství železné rudy.

plán hradiště na Kozlu u Hostimi nad soutokem Berounky a potoka Kačáku; 1 - vnější val, 2 - vnitřní val s pecemi ("spečený"), 3 - vnitřní hradiště

Tento poznatek samozřejmě naznačil to, co už kdysi pozoroval Rychlý na Svákově: že „spečení“ je asi v některých případech důsledkem železářské výroby. Skutečně – z náspu vybrané bloky šedé hmoty ukázaly, že v nich uprostřed lze najít okrouhlé svislé šachty o průměru 16 -18 cm. Jsou to tedy zbytky primitivních železářských pecí. Analogicky ke starším, velkomoravským objektům v Želechovicích u Uničova usoudil nyní Prošek, že na Kozlu jde o tzv. jámové či vlčí pece, postavené do řady tak, aby z jedné strany měly ostrý přívod vzduchu; na druhé se hromadil hlušinový materiál, který se žárem stále spékal. Jedinou zvláštností je nedostatek odpadové strusky, dosud celkem nikde na hradišti neobjevené – před skutečným výzkumem to ovšem nic neznamená. Tajemství spečeného valu na hostimském hradišti je tedy rozřešeno: nikoli „skleněný zámek“, ale železárna, podle všeho nejspíše z 9. -10. stol. n. I.

Friedrich později pod vlivem těchto pozorování také ustoupil od původního názoru. Sám prováděl a zprostředkoval pokusy se spečeným materiálem i z dalších hradišť (Bukovce a Zámku u Podražnice). Jestliže u spečeniny z Kozlu byl zjištěn bod tání 1400 – 1500 °C, u ostatních to bylo jen asi 1200 °C, teplota, která mohla vzniknout při požáru mocné dřevěné konstrukce (jak konečně nasvědčuje i různá intenzita vypálení valů nebo nálezy přepálených keramických střepů ve valech).

Svákov a Hostim nám tedy ukazují jednu z možných cest k vysvětlení problému „spečených valů“; druhým, snad ještě běžnějším vysvětlením je omyl a generalizace na základě ojedinělých nálezů, pocházejících nejspíše z požáru dřevěných opevnění a konstrukcí.

Dnes už můžeme spečené valy vyškrtnout ze seznamu naléhavých problémů archeologie a stěží by se jimi zabýval nějaký dnešní vědecký kongres tak, jako tomu bylo třeba při diskusi o spečených valech na sjezdu německých antropologů a archeologů v Trevíru 1883. Jejich výskyt je možno vykládat nebo uvádět na pravou míru individuálně podle jednotlivých případů. Že to není u našich hradišť (a zřejmě ani nikde jinde) nějaká speciální opevňovací technika či samostatný stavební typ, jak se domnívali badatelé minulého století, je nám dnes už naprosto zřejmé.

Karel Sklenář

ukázka z knihy Slepé uličky archeologie, Praha, 1977

související článek: Hradiště se spečenými valy, Josef L. Píč, 1909

One Comment leave one →
  1. Guyver permalink
    6.7.2012 17.09

    Na základě vlastní zkušenosti pochybuji, že by teplota „pouze“ 1200°C (jasně žlutý žár) byla dosažitelná požárem dřevěné konstrukce. S pomocí černého uhlí a koksu se mi podařilo, za pomocí dmychydla, dosáhnout v otevřené peci této teploty jenom krátkodobě a za zvláště příznivých podmínek.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: