Skip to content

Úprava vlasů podle národní tradice

26.5.2010

chlap s vrkoči zpod Tater

Uhersko (podle některých „země u hor“) patřilo oproti západním monarchiím určitě ke svobodnejším zemím. Když zeměpán nebo jiný vládce potkal někde na horské cestě vzpřímeného Slováka s dlouhými vlasy, mohutným kloboukem, troj – čtyřprackovým opaskem, zlehka se opírajícího o valašku, rozmyslel si, zda se ho pokusí zbytečně šikanovat. V horských oblastech Slovenska byla valaška poměrně bežným doplňkem nešlechticů, někde v Japonsku nebo v Anglii se toto u poddaných netolerovalo.

Dnes je doba, kdy si těžko najde zaměstnání dlouhovlasý chlap v nějaké peněžní instituci. Možná proto, že připomíná skoro vojenskou strukturu, vyžaduje se, aby „poddaný“ neměl delší vlasy než velitel. Uniforma je též vítaná až nutná. To mohlo vycházet z obyčejů slovanských a jiných kmenů. Když Slované zajali bojovníka jiného kmene, který proti nim bojoval, odřezali mu vlasy, aby bylo jasné jeho postavení. Po dorostení vlasů se v případě zajetí u Slovanů mohl udomácnit v kmeni, anebo jít jinam, což u některých jiných národů běžné nebylo.

Známý hokejista, dosud velmi oblíbený, si nechal před kamerami naftové společnosti, podle názvu slovenské, svoje pověstné delší vlasy ostříhat dohola. Možná, že je to náhoda, že jeho účes byl potom o chlup kratší než účes majitele naftové sítě. Na čerpacích stanicích tuto trapnou scénu dokola opakovali přes monitory svých „špičkových“ obrazovek a dalším dobrovolníkům, kteří se nechali ostříhat, vypláceli přes své podnikatelské převody odměny (jako kdysi za skalpy).

Za Velké Moravy byli lidé podle zákona Metoda a Rastice (Zákon ľuďom) po předání do otroctví zohavení (odřezání nosu a pod.) Byly to dva těžké státně-církevní tresty – vyhnanství a ostříhání (uřezání) vlasů.

Vyhnání z občiny bylo od dávna trestem z hlediska čestnosti porovnatelným k trestu smrti. Nežiješ s nami – nežiješ. To souviselo s tvrdšími přírodními podmínkami. Človek silného ducha naproti tomu mohl v případe nespravedlivého rozsudku v přírode s určitou ctí prežít (s tím souvisí „boží súd“)…

stříbrné kování ze Starého Města, velkomoravské období; sokolník s odznakem moci v jedné ruce a ptákem v druhé, z vícerých znaků vyplývá, že jde o vznešeného muže s výrazně dlouhými vlasy

Trest odřezání vlasů za Velké Moravy mohl vycházet z původního přesvědčení, že vlasy souvisejí s osobní silou. Ořezání či ostříhání vlasů, dobrovolné anebo uskutečněné pod nátlakem, bylo vždy spojené se ztrátou cti. V některých kulturách se lidé, co se vzdali osobních zájmů a svobody (buddhističtí kněží), na důkaz toho stříhali dohola. Účes sám o sobě nestačí na určení stavu, ale bývá jeho důsledkem. Jen človek chabého ducha si zmýlí oholeného tibetského kněze se skinheadem nebo dlouhovlasého Slovana s dlouhovlasým hipísákem, a tedy z jistého hlediska je nedostatek rozlišování podobně scestný jako přehnané zevšeobecňování. Samozřejmě, že jen podle vlasů možno hodnotit člověka i nevědomecky.

Ostříhání či odřezání vlasů bylo potupnejším trestem než zabití. Někdo jiný chytil nějakému človeku vlasy (vůli – sílu) a odřezal ji od zdroje, čím uskutečnil nejen poškození zdroje, ale i přivlastnění. Slovo vlas kořenoslovně může souviset s vlastností i s vlastí. Zavěšení hlav ulovených zvířat na stěnu je jiná podoba „skalpovací“ činnosti, pozůstatkem přenesených starogermánskych praktik.

V době svobody – rodového zřízení, i přechodného zřízení knížecího, bylo nemyslitelné, že by svobodný človek (ať už vladyka, nebo „řadový“ svobodný občan), byl zbavený vlasů. V církevním středověku byli poddaní v mnohých zemích vlasů zbavováni a dlouhé vlasy byly výsadou šlechty (viz. britské paruky, copy toreadora, čínskeho šlechtice, cop samuraje nebo vrkoče svrchovaného Slováka). Slovensko je evropská výjimka, kde bežní lidé měli právo vlasů (a v podstatě i nepsané právo zbraně – valašky) a až do 20. století nosili chlapy dlouhé vlasy, ať už navolno nebo spletené na bocích hlavy anebo podle potřeby do čtyř či víc vrkočů svázané. Pisatel potkal na Oravě posledního děda s kšticí v osmdesátých letech, ale dnes si ji pletou další, řetěz nebyl přeseknutý.

gazda z Madačky, Novohradské vrchy, 1926, K. Plicka; muž ze středojižního Slovenska má vzhledem ke svému věku velmi dlouhé vlasy. Spletené jsou do vrkočů (copů). Takto upravené nepřekážejí gazdovi při práci, vítr je nefouká do tváře. Vlasy byly v té době chráněny tukem, aby se nelámaly a aby vlivem prachu a popela „nezdredovatěly“

Faráři tahali chlapce za vlasy a nutili je takovým malým mučením stříhat se, čím dokazovali svoje panské postavení (zajímavé, když Ježíš měl dlouhé vlasy). Podobné postupy (útrpné kroucení vlasů na spáncích) opakovali i někteří komunističtí učitelé.

Nesvobodné režimy nedovolily občanům nosit vlasy – například poznáme účesy Říše římské, říše Inků, „Svaté říše německého národa“ i účesy komunistických papalášů, kteří dlouhé vlasy nesnášeli navzdory tomu, že zakladatelé komunismu je měli. Naši předkové, kteří nosili vlasy síly až do 20. století, se na to dívají jako na ústup síly. Pisatel článku do pěti let nosil vlasy na ramena, byl to rodinný obyčej. To znamená, že toto kouzlo síly nezaniklo.

Když jsme chodili do školy, říkala nám učitelka, že ptáčka nesmíš chytit a hladit, protože mu to sebere sílu. Kdo pracuje s ptáky, ten tomu rozumí. Učitelka říkala pravdu. Ptáček může po dotyku lidské ruky, která stáhne sílu z jeho peří (vlasů), zahynout.

Slované nosili na slavnostních oděvech i ptačí pera (Slováci umísťovali péro síly na klobouk). Dlouhé vlasy si uvazovali, zdobili záušnicemi, svazky s vlasy obětovali rodostromu…

V básni Detvan si podpolianský Slovák na důkaz své svrchovanosti nenechá na vojně ostříhat vlasy…

Detvianský básnik 19. století popisuje zvyky, při kterých ženy zemřelých mužů obětovaly pramen vlasů při posvátném dubu… a píše též, že místní Detvanci odmítali chodit na bohoslužby. Odpověď byla – smáli se, že farář má krátké vlasy… A potom farář si nechal narůst dlouhé vlasy, aby ho Detvanci uznali. Dnes by ho možná neuznali, neboť za socializmu se rozšírilo, že ani v detvianském souboru kštice nejsou vítané a podle vojenského vzoru se třeba ostříhat „na kačičku“. Nehněvali by se za toto předkové?

1. kmet, foto K. Plicka; 2. kmet z Čičman, 1924, foto K. Plicka; 3. muž v kožichu, Spišská Magura, 1. polovina 20. století, K. Plicka; starší muž má polodlouhé vlasy jednoduše zajištěné beranicí; i tento účes byl poměrně běžný. Krátké vlasy u nás běžné nebyly. Ruští mužici či poddaní nosili vlasy zastřižené podle nádoby „do hrnce“ nebo i jinak.

Vlasy v zásadě nejsou pohlavní znak. Pověra, že chlapy mají být krátkovlasí na evropském území (i v mnohých jiných zemích) pochází z mocenských církevních, feudálních, kapitalistických a komunistických veřejných i neveřejných vysvětlení. Na Slovensku se to podařilo „ustanovit“ až v dvacátém století. V totalitních režimech to byl jeden z prostředků jak už od školského věku přivykat chlapce na nesvobodu. V době svobodné rodové společnosti chlap, ať už měl hustejší nebo méně husté vlasy, (mohl být i na temeni plešatý), nosil vlasy na různé způsoby upravené nebo rozpuštěné a přímým ani nepřímým nátlakem nebylo možné mu je jen tak odebrat. Vlasy souvisí s právem a svobodou.

Anton Trebuľa, hriňovský učitel, současnost; učitel z Hriňové přijde někdy do školy takto a s dětmi hovoří o starých zvycích a způsobech života předků. Mezi žáky je velmi oblíbený. Na snímku má v této oblasti kdysi nejčastější mužský účes – „kečki“, tedy vrkoče. Mohly jich být čtyři nebo i víc.

Tvrzení, že dlouhé vlasy jsou „nehygienické“, je nepravdivé. I vystříhaný člověk může být „humusák“ a kdyby to byla pravda, nemohli bychom vidět okolo sebe tolik dlouhovlasých čistých žen a děvčat. Vši se drží těsně při kůži, v podstatě na kůži a hnidy (vajíčka) kladou jen těsně nad skalpem. V zavšivených školách je měli žáci bez ohledu na délku vlasů, v podstatě jen úplně holá hlava jim nedává živný prostor, proto to byl kdysi účes nových vojaků, kteří prišli z ne nejčistějšího prostředí. I představa, že dlouhé vlasy mají narkomani, je „předpotopní“. Drtivá většina užívatelů tvrdých drog má úplně krátke vlasy a i překupníci – „díleři“ bývají zpravidla krátkovlasí, často až úplně vyholení.

Chlapi, co nosí vlasy, jsou v mnohých povolaních a zaměstnáních znevýhodněni. Známý je jen jeden podnikatel na Slovensku, který přednostně přijímá dlouhovlasé chlapy – vedoucí obchodu Urob si sám v Košicích. V lepších školách budou mít učitelé dlouhé vlasy a jejich svěřenci budou na svou školu hrdí.

Je začátek 21. století. Z vícerých důvodů se ztrácejí svobodní muži. Z nějakých důvodů jsou vlasy na hlavě nevítané. Dnes ale nejde jen o způsob výtvarného – stavovského vyjádření. Je dost možné, že je to jistý druh mocenského kouzla – společensky uplatněné magie. Anebo věříš tomu, že to všechno je jen náhoda?

Proč někteří vůdci peněžných společností zesměšňují ostřiháním lidi, kteří předtím působili jako svobodní? Aby ukázali , že až taková je jejich moc? Počítají s tím, že nikdo tyto magické trapnosti nepřehlédne? Nedělají to proto, aby dokázali sílu svých peněz, kterými si můžou koupit nejen prodejnou ženu, ale i zesměšnit chlapa? Není to podobné, jako když ve středověku na důkaz ponížení někdo počural poraženého nepřítele? To jsme ješte v reklamě neviděli.

Účelem tohoto článku v žádném případě není boj proti krátkým vlasům a už vůbec ne urážení těch, kteří z různých důvodů si nakrátko stříhají nebo holí hlavy. Podstatou tohoto článku je vysvětlení naší tradice ve věci mužských účesů. Též obrana této věci, i když – utlačovaý může být jen ten, kdo se utlačovat nechá.

Jánošík byl jen jeden z milionů dlouhovlasých Slováků.

Miroslav Švický

převzato z časopisu Rodná  cesta, přepis ze slovenštiny

poznámky překladu:

„Díla našich předních umělců podávají podobu Praslovanů jako lidí silného, rozložitého těla, s obličejem střední šířky, s význačným mírně konvexním nosem, s dlouhými kníry a s vlasy tmavě hnědé barvy, rozdělenými uprostřed hlavy a spletenými v copy, které spadají až na hruď. Lubor Niederle dokázal, že tato představa není správná. Na Detvě se dlouho uchovala tato úprava účesu, ale jinde se s ní neshledáváme. Na Slovensku byla převzata od Maďarů, případně od Avarů, u nichž bylo zvykem splétat vlasy v copy i u mužů. Naopak nejstarší malby zejména na začátku křesťanské doby u Slovanů ukazují, že muži měli dlouhé vlasy, které případně rozčesávali na temeni a jejich proud vedli za ušní boltec dozadu, kde na krku vlasy zastřihávali.“ Vojtěch Fetter, Tělesný vzhled starých Slovanů na podkladě anthropologických výzkumů, 1956; knihu si lze stáhnout [zde]

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s